Patří k nejstarším v České republice. Již v roce 1350 byl kostelem farním. Farnost zřejmě nebyla velká, neboť
už tehdy stály farní kostely i v některých okolních vsích (Bělčice, Hvožďany, Kocelovice, Lnáře). Nejstarší
zpráva o zdejším faráři pochází z roku 1362, kdy měla farnost 249 katolíků.
21.února 1362 byl na újezdeckou faru dosazen patronem Janem z Újezda kněz Přibyslav z Kasejovic, kterého uvedl bělčický farář Oldřich. Dříve než se tak stalo, byl patron Jan z Újezda zavražděn. Kněz Přibyslav dlouho v Újezdci nepobyl.
V letech 1363-67 měli podací právo (tj. patronát) ke kostelu bratři Kolman, Bohuslav (Buzek), Huk, a Přibyslav z Křikavy u Černívska. Noví patroni ustanovili dne 14.7.1363 na újezdeckou faru kněze Ondřeje z Plánice. Ten však již v roce 1367 umírá. Už 3. června téhož roku byl na přání patronů, bratrů z Křikavy na jeho místo dosazen kněz Jindřich, syn Kuníka z Příbrami. Instaloval jej farář mirovický.
Dalším dokladem o tom, že zdejší farnost byla velmi malá je záznam z roku 1384. V něm se uvádí, že toho roku odvedl újezdecký farář pouhých 6 grošů papežského desátku.
Podle Lehnera a Mencla je blatenský kostel románský, ale tato možnost není podložena přesvědčivými důkazy.
18.5.1401 byl po úmrtí Jindřicha (snad Kuníka) jmenován na uprázdněnou faru Petr z Dobřan. Tehdy byl patronem Oldřich, zbrojnoš (armiger) z Újezdce. Petr z Dobřan zemřel v roce 1414 a 27.dubna, na návrh patrona Oldřicha z Miličína byl jmenován Jan z Rožmitálu, farář pražské diecéze. Vykonavatelem této instalace byl bělčický farář Odolen.
Jan z Rožmitálu v roce 1418 rezignoval. 9.prosince téhož roku pak byl na újezdeckou faru uveden farář Matěj. Jmenování potvrdil tehdejší patron farnosti Jan Mládenec z Újezdce, syn Oldřicha z Miličína. Matěj pobyl v Újezdci velmi krátce. Již 4.května 1419 si vyměnil újezdeckou faru s Petrem v Jílovišti. A právě Petr je posledním újezdeckým farářem o němž existují písemné zprávy.
Po třicetileté válce byla fara opuštěna a kostel byl přidělen nově zřízené bělčické faře jako filiální.
Půdorys stavby tvoří tři vzájemně propojené obdélníkové prostory. Největší z nich (loď) o vnějších rozměrech 11,40 x 10,25 m má delší stranu situovánu ve směru východ – západ. Uprostřed kratší východní stěny je tzv. triumfální oblouk, kterým se vchází do presbytáře, jehož vnější rozměry jsou 6,85 x 7,80 m. Zde je ve směru východ – západ situována kratší strana. Třetí nejmenší prostor (předsíňka) o vnějších rozměrech 5,15 x 4,50 m přiléhá k severní stěně kostelní lodi a je s ní propojen gotickým portálem.
Předsíňka tvoří spojnici mezi hřbitovem a kostelem. Tímto valeně sklenutým prostorem vchází návštěvník do lodi, hlavního prostoru kostela. Zde se po dlouhá staletí scházejí věřící k pravidelným bohoslužbám.
Loď o vnitřní šířce 6,85 m má obvodové zdivo silné cca 1,70 m. V její jižní stěně jsou dvě okna s gotickou kamennou kružbou. Goticky upraveným portálem (na románských sloupkách je gotický lomený oblouk) z doby kolem roku 1240–1250 osazeným v severní stěně, vchází návštěvník do interiéru kostela. V téže stěně je ještě prolomeno jedno okno. Východní stranu lodi tvoří půlkruhový, pravoúhle odstupňovaný triumfální oblouk z kamenných kvádrů o síle 1,40 m, který spojuje loď s presbytářem. Po jeho stranách stojí dva protějškové boční oltáře z doby kolem roku 1700 s akantovými rámy a novodobými sochami. Na levém oltáři je umístěna socha sv. Josefa, zatímco na pravém je socha sv. Jana Nepomuckého. Strop lodi je plochý, dřevěný. Prkenná podlaha pochází z roku 1891.
Podle průzkumu Ing. Tomáše Kyncla a Josefa Kyncla z Dendrochronologické společnosti, jsou vazné trámy a druhotné prvky krovu nad hlavní lodí zhotoveny ze dřeva káceného v letech 1444–45. Ostatní dřevo tohoto krovu je z let 1864–65. (Tyto údaje jsou převzaty z http://www.dendrochronologie.cz/databaze?pz=17).
Schodištěm v západní stěně kostela se vstupuje na kůr (tribunu). Dominantou těchto prostor jsou varhany, patřící k nejstaršímu zařízení kostela. Jejich sytý zvuk po staletí doprovází zdejší církevní obřady. Jedná se o varhanní pozitiv s jedním pedálem. Nástroj má střední věž a dvě postranní pole. Skříň je mramorovaná, obohacená akantovými řezbami s páskou nad píšťalami. Prospektové píšťaly jsou původní, zdobené vytepávanými křížky. Hrací stůl je vestavěn do postamentu zády k oltáři. Traktura (zařízení, které spojuje klávesy a pedály se záklopkami vzduchojemu) mechanická, vzdušnice zásuvková.
Instrument postavil v roce 1736 významný sedlecký varhanář Fridrich Ferdinand Semrád. S největší pravděpodobností jde o nejstarší dochovaný nástroj Semrádovy dílny, zachovaný vesměs v původním stavu. Pro tuto výjimečnost prohlásilo Ministerstvo kultury České republiky podle § 3 zákona č.20/1987 Sb., o státní památkové péči varhany v kostele sv. Voršily v Újezdci za kulturní památku. Stalo se tak dne 31.10.2000.
Na opěrné zdi kůru je umístěna "Křížová cesta", pořízená v roce 1887 nákladem osadníků. Jejím autorem je Bedřich Kamarýt, děkan z Deštné u Soběslavi.
Věž čtvercového půdorysu, která se stala z daleka viditelnou dominantou této stavby, vystupuje v severozápadním nároží lodi. Dříve byla vidět opravdu z velké dálky. V roce 1891 byla bohužel při opravách kostela střecha věže snížena. Na východní, západní a severní straně má ve dvou patrech nad sebou zdvojená románská okna rozdělená žulovými sloupky. Na straně jižní je zdvojené okno pouze v jednom patře. Do 16.10.1916 visely ve věži tři zvony: Nejstarší zvon – byl bez nápisu a obrazu, podle štíhlého tvaru a stříbrného hlasu je možné ho zařadit do 13. století. Protože byl bez nápisu a letopočtu musel podle ministerského nařízení dne 16.10.1916 na vojnu. Byl široký 47 cm, vysoký 40 cm a vážil 55,8 kg, ladění "a". Vojenská správa platila 4K/1kg (55,8 x 4 = 223,20K). Tato částka byla uložena v patronátní kase ve Lnářích. Druhý zvon – ulil v roce 1690 Michal Bedřich Schoenfeldt (1650–97) ve Starém městě Pražském. Je široký 74 cm, vysoký 56 cm, váží 250 kg, ladění "h". V horní části zvonu je v jedné řádce nápis latinkou: "GOS MICH FRIDRICH SCHOENFELDT IN DER ALTT STATT PRAG ANNO 1690" a pod ním je květinový věnec. V dolní části je nápis: "SANCTA V. ET. M. URSULA CUM UMDECIM MILLIBUS VIRGINUM ORA PRO NOBIS" – Svatá Panno a Mučednice Voršilo s jedenácti tisíci pannami oroduj za nás. Při první rekvizici byl zvon uchován, protože byl ulit před rokem 1700. Při druhé pak byl zachráněn c.k. konzervátorem v Klatovech a Praze "jako historický, se založením kostela srostlý a ve filiálním kostele v Oujezdci ku potřebám služebním nevyhnutelný." Třetí zvon "umíráček" – z roku 1511 přežil rekvizice schovaný ve věži. Ulil jej neznámý zvonař. Je široký 26 cm, a vysoký 18 cm. V horní části zvonu je nápis psaný starou gotikou a zní: "Ave + Maria ) - ( Léta Božího M ) - ( CCCCCXI ) - (." - Zdrávas Maria, Léta Božího 1511. Zvon Václav - vážící 117 kg byl vzat z věže bělčického kostela a v roce 1924 zavěšen v kostele sv. Voršily. Dlouho se však nad Újezdcem jeho hlas nezněl. V březnu roku 1942 byl tento zvon rekvírován.
Presbytář – neboli kněžiště je prostranství při hlavním oltáři, pro duchovenstvo a ministranty, mírně zvýšené a často oddělené zábradlím. Vnitřní půdorys presbytáře v kostele sv. Voršily je cca 5 x 5 m. Jeho gotická křížová klenba byla nahrazena plochým stropem. Dodnes se zde jako stopy po gotické klenbě dochovaly fragmenty konzol. Současný strop je ve stejné výšce jako strop lodi. U východní stěny presbytáře je postaven hlavní oltář zasvěcený sv. Voršile. Je to barokní, portálová stavba s plastickou výzdobou ze začátku 18. stol. Oltářní obraz patronky kostela, sv. Voršily byl ovšem namalován až v roce 1898 Bedřichem Kamarýtem, děkanem v Deštné u Soběslavi.
Šindelová střecha kostela a věže byla nahrazena v roce 1900 taškovou krytinou. Bohužel, jak poznamenal v újezdecké kronice bělčický učitel Jindřich Kučera, došlo z nemístných úsporných důvodů ke snížení střechy věže. Tím prý byla dříve vysoká a štíhlá, z daleka viditelná věž znešvařena. V témže roce byla opravena kamenná zeď kolem hřbitova.
Pro zajímavost uvádím přehled církevních obřadů konaných v Oujezdci tak, jak jej dne 25.1.1918 sepsal František Mařík, farář v Bělčicích: "Velké služby Boží koná kaplan bělčický každou čtvrtou neděli a na prostřední svátky, v úterý Křížových dnů s prosebným průvodem do polí, pak o pouti a posvícení tu neděli po sv.Voršile, po níž v pondělí je výroční rekviem za zemřelé osadníky tamní. Tuto dávnou povinnost – Oujezdci posluhovati dle starobylého zvyku kněží z Bělčic drží. Farář dává povozy k bohoslužbám každou čtvrtou neděli, prostřední svátky a o pouti – obec Oujezdecká v úterý Křížových dnů a v pondělí po pouti k výročnímu rekviem za zemřelé. Koná-li se v Oujezdci pohřeb na tamním hřbitově přijíždí pro kněze, řídícího kůru a zpěváky zjednaný povoz z Oujezdce.".
V obecní kronice najdeme lakonickou poznámku, vážící se k roku 1934: "V létě opraven kostel". Čeho se tato oprava týkala a jakého byla rozsahu, nelze bohužel z tohoto zdroje zjistit.
V průběhu druhé světové války byly v újezdecké kronice učiněny dvě poznámky týkající se zvonů v kostele sv. Voršily. První se váže k roku 1941: "V měsíci březnu vzat byl ze zdejšího kostela jeden zvon poledník a druhý velký později, shozeny byly z věže na hřbitov, bez ohledu rozbijí-li se nebo ne. Ještě je musela obec zdarma odvézt. Ten druhý byl zvon památný s nápisem. Byl chráněn památkovým úřadem a v dřívější světové válce ponechán. Malý zvonek, umíráček byl včas zakopán a tak byl zachráněn.".
Druhá poznámka pochází z roku 1945: "V září toho roku zavěšen zvon na věži v našem starobylém kostelíku, starý památný zvon vysvěcený k památce sv. Voršily, který nám byl za okupace odebrán. O jeho vrácení velkou zásluhu má pan děkan Antonín Jarolímek farář v Bělčicích. Při zavěšení konána byla zde velká slavnost, při níž jménem všech občanů zdejší rodák František Lehečka přítomnému panu faráři za jeho zásluhu poděkoval.".
V roce 1972 došlo k celkové rekonstrukci fasády. Při ní byla stará omítka odstraněna až na lomovou žulu. Nová vrstva omítky pak již nezakryla nárožní kameny. Ty se pouze očistily a vyspárovaly.
K další významné rekonstrukci došlo v roce 2003. Stavba dostala nejen novou fasádu, ale i střešní krytinu. Při té příležitosti byl nově pozlacen kříž na vrcholku věže. Radost farníků z nové tváře tohoto svatostánku netrvala dlouho. Nejen, že krátce po dokončení prací začala na několika místech opadávat omítka, ale navíc byla ukradena část svodu nových měděných okapů. Nyní voda stéká po fasádě a je jen otázkou času, kdy jí zničí.
21.února 1362 byl na újezdeckou faru dosazen patronem Janem z Újezda kněz Přibyslav z Kasejovic, kterého uvedl bělčický farář Oldřich. Dříve než se tak stalo, byl patron Jan z Újezda zavražděn. Kněz Přibyslav dlouho v Újezdci nepobyl.
V letech 1363-67 měli podací právo (tj. patronát) ke kostelu bratři Kolman, Bohuslav (Buzek), Huk, a Přibyslav z Křikavy u Černívska. Noví patroni ustanovili dne 14.7.1363 na újezdeckou faru kněze Ondřeje z Plánice. Ten však již v roce 1367 umírá. Už 3. června téhož roku byl na přání patronů, bratrů z Křikavy na jeho místo dosazen kněz Jindřich, syn Kuníka z Příbrami. Instaloval jej farář mirovický.
Dalším dokladem o tom, že zdejší farnost byla velmi malá je záznam z roku 1384. V něm se uvádí, že toho roku odvedl újezdecký farář pouhých 6 grošů papežského desátku.
Podle Lehnera a Mencla je blatenský kostel románský, ale tato možnost není podložena přesvědčivými důkazy.
18.5.1401 byl po úmrtí Jindřicha (snad Kuníka) jmenován na uprázdněnou faru Petr z Dobřan. Tehdy byl patronem Oldřich, zbrojnoš (armiger) z Újezdce. Petr z Dobřan zemřel v roce 1414 a 27.dubna, na návrh patrona Oldřicha z Miličína byl jmenován Jan z Rožmitálu, farář pražské diecéze. Vykonavatelem této instalace byl bělčický farář Odolen.
Jan z Rožmitálu v roce 1418 rezignoval. 9.prosince téhož roku pak byl na újezdeckou faru uveden farář Matěj. Jmenování potvrdil tehdejší patron farnosti Jan Mládenec z Újezdce, syn Oldřicha z Miličína. Matěj pobyl v Újezdci velmi krátce. Již 4.května 1419 si vyměnil újezdeckou faru s Petrem v Jílovišti. A právě Petr je posledním újezdeckým farářem o němž existují písemné zprávy.
Po třicetileté válce byla fara opuštěna a kostel byl přidělen nově zřízené bělčické faře jako filiální.
Půdorys stavby tvoří tři vzájemně propojené obdélníkové prostory. Největší z nich (loď) o vnějších rozměrech 11,40 x 10,25 m má delší stranu situovánu ve směru východ – západ. Uprostřed kratší východní stěny je tzv. triumfální oblouk, kterým se vchází do presbytáře, jehož vnější rozměry jsou 6,85 x 7,80 m. Zde je ve směru východ – západ situována kratší strana. Třetí nejmenší prostor (předsíňka) o vnějších rozměrech 5,15 x 4,50 m přiléhá k severní stěně kostelní lodi a je s ní propojen gotickým portálem.
Předsíňka tvoří spojnici mezi hřbitovem a kostelem. Tímto valeně sklenutým prostorem vchází návštěvník do lodi, hlavního prostoru kostela. Zde se po dlouhá staletí scházejí věřící k pravidelným bohoslužbám.
Loď o vnitřní šířce 6,85 m má obvodové zdivo silné cca 1,70 m. V její jižní stěně jsou dvě okna s gotickou kamennou kružbou. Goticky upraveným portálem (na románských sloupkách je gotický lomený oblouk) z doby kolem roku 1240–1250 osazeným v severní stěně, vchází návštěvník do interiéru kostela. V téže stěně je ještě prolomeno jedno okno. Východní stranu lodi tvoří půlkruhový, pravoúhle odstupňovaný triumfální oblouk z kamenných kvádrů o síle 1,40 m, který spojuje loď s presbytářem. Po jeho stranách stojí dva protějškové boční oltáře z doby kolem roku 1700 s akantovými rámy a novodobými sochami. Na levém oltáři je umístěna socha sv. Josefa, zatímco na pravém je socha sv. Jana Nepomuckého. Strop lodi je plochý, dřevěný. Prkenná podlaha pochází z roku 1891.
Podle průzkumu Ing. Tomáše Kyncla a Josefa Kyncla z Dendrochronologické společnosti, jsou vazné trámy a druhotné prvky krovu nad hlavní lodí zhotoveny ze dřeva káceného v letech 1444–45. Ostatní dřevo tohoto krovu je z let 1864–65. (Tyto údaje jsou převzaty z http://www.dendrochronologie.cz/databaze?pz=17).
Schodištěm v západní stěně kostela se vstupuje na kůr (tribunu). Dominantou těchto prostor jsou varhany, patřící k nejstaršímu zařízení kostela. Jejich sytý zvuk po staletí doprovází zdejší církevní obřady. Jedná se o varhanní pozitiv s jedním pedálem. Nástroj má střední věž a dvě postranní pole. Skříň je mramorovaná, obohacená akantovými řezbami s páskou nad píšťalami. Prospektové píšťaly jsou původní, zdobené vytepávanými křížky. Hrací stůl je vestavěn do postamentu zády k oltáři. Traktura (zařízení, které spojuje klávesy a pedály se záklopkami vzduchojemu) mechanická, vzdušnice zásuvková.
Instrument postavil v roce 1736 významný sedlecký varhanář Fridrich Ferdinand Semrád. S největší pravděpodobností jde o nejstarší dochovaný nástroj Semrádovy dílny, zachovaný vesměs v původním stavu. Pro tuto výjimečnost prohlásilo Ministerstvo kultury České republiky podle § 3 zákona č.20/1987 Sb., o státní památkové péči varhany v kostele sv. Voršily v Újezdci za kulturní památku. Stalo se tak dne 31.10.2000.
Na opěrné zdi kůru je umístěna "Křížová cesta", pořízená v roce 1887 nákladem osadníků. Jejím autorem je Bedřich Kamarýt, děkan z Deštné u Soběslavi.
Věž čtvercového půdorysu, která se stala z daleka viditelnou dominantou této stavby, vystupuje v severozápadním nároží lodi. Dříve byla vidět opravdu z velké dálky. V roce 1891 byla bohužel při opravách kostela střecha věže snížena. Na východní, západní a severní straně má ve dvou patrech nad sebou zdvojená románská okna rozdělená žulovými sloupky. Na straně jižní je zdvojené okno pouze v jednom patře. Do 16.10.1916 visely ve věži tři zvony: Nejstarší zvon – byl bez nápisu a obrazu, podle štíhlého tvaru a stříbrného hlasu je možné ho zařadit do 13. století. Protože byl bez nápisu a letopočtu musel podle ministerského nařízení dne 16.10.1916 na vojnu. Byl široký 47 cm, vysoký 40 cm a vážil 55,8 kg, ladění "a". Vojenská správa platila 4K/1kg (55,8 x 4 = 223,20K). Tato částka byla uložena v patronátní kase ve Lnářích. Druhý zvon – ulil v roce 1690 Michal Bedřich Schoenfeldt (1650–97) ve Starém městě Pražském. Je široký 74 cm, vysoký 56 cm, váží 250 kg, ladění "h". V horní části zvonu je v jedné řádce nápis latinkou: "GOS MICH FRIDRICH SCHOENFELDT IN DER ALTT STATT PRAG ANNO 1690" a pod ním je květinový věnec. V dolní části je nápis: "SANCTA V. ET. M. URSULA CUM UMDECIM MILLIBUS VIRGINUM ORA PRO NOBIS" – Svatá Panno a Mučednice Voršilo s jedenácti tisíci pannami oroduj za nás. Při první rekvizici byl zvon uchován, protože byl ulit před rokem 1700. Při druhé pak byl zachráněn c.k. konzervátorem v Klatovech a Praze "jako historický, se založením kostela srostlý a ve filiálním kostele v Oujezdci ku potřebám služebním nevyhnutelný." Třetí zvon "umíráček" – z roku 1511 přežil rekvizice schovaný ve věži. Ulil jej neznámý zvonař. Je široký 26 cm, a vysoký 18 cm. V horní části zvonu je nápis psaný starou gotikou a zní: "Ave + Maria ) - ( Léta Božího M ) - ( CCCCCXI ) - (." - Zdrávas Maria, Léta Božího 1511. Zvon Václav - vážící 117 kg byl vzat z věže bělčického kostela a v roce 1924 zavěšen v kostele sv. Voršily. Dlouho se však nad Újezdcem jeho hlas nezněl. V březnu roku 1942 byl tento zvon rekvírován.
Presbytář – neboli kněžiště je prostranství při hlavním oltáři, pro duchovenstvo a ministranty, mírně zvýšené a často oddělené zábradlím. Vnitřní půdorys presbytáře v kostele sv. Voršily je cca 5 x 5 m. Jeho gotická křížová klenba byla nahrazena plochým stropem. Dodnes se zde jako stopy po gotické klenbě dochovaly fragmenty konzol. Současný strop je ve stejné výšce jako strop lodi. U východní stěny presbytáře je postaven hlavní oltář zasvěcený sv. Voršile. Je to barokní, portálová stavba s plastickou výzdobou ze začátku 18. stol. Oltářní obraz patronky kostela, sv. Voršily byl ovšem namalován až v roce 1898 Bedřichem Kamarýtem, děkanem v Deštné u Soběslavi.
Šindelová střecha kostela a věže byla nahrazena v roce 1900 taškovou krytinou. Bohužel, jak poznamenal v újezdecké kronice bělčický učitel Jindřich Kučera, došlo z nemístných úsporných důvodů ke snížení střechy věže. Tím prý byla dříve vysoká a štíhlá, z daleka viditelná věž znešvařena. V témže roce byla opravena kamenná zeď kolem hřbitova.
Pro zajímavost uvádím přehled církevních obřadů konaných v Oujezdci tak, jak jej dne 25.1.1918 sepsal František Mařík, farář v Bělčicích: "Velké služby Boží koná kaplan bělčický každou čtvrtou neděli a na prostřední svátky, v úterý Křížových dnů s prosebným průvodem do polí, pak o pouti a posvícení tu neděli po sv.Voršile, po níž v pondělí je výroční rekviem za zemřelé osadníky tamní. Tuto dávnou povinnost – Oujezdci posluhovati dle starobylého zvyku kněží z Bělčic drží. Farář dává povozy k bohoslužbám každou čtvrtou neděli, prostřední svátky a o pouti – obec Oujezdecká v úterý Křížových dnů a v pondělí po pouti k výročnímu rekviem za zemřelé. Koná-li se v Oujezdci pohřeb na tamním hřbitově přijíždí pro kněze, řídícího kůru a zpěváky zjednaný povoz z Oujezdce.".
V obecní kronice najdeme lakonickou poznámku, vážící se k roku 1934: "V létě opraven kostel". Čeho se tato oprava týkala a jakého byla rozsahu, nelze bohužel z tohoto zdroje zjistit.
V průběhu druhé světové války byly v újezdecké kronice učiněny dvě poznámky týkající se zvonů v kostele sv. Voršily. První se váže k roku 1941: "V měsíci březnu vzat byl ze zdejšího kostela jeden zvon poledník a druhý velký později, shozeny byly z věže na hřbitov, bez ohledu rozbijí-li se nebo ne. Ještě je musela obec zdarma odvézt. Ten druhý byl zvon památný s nápisem. Byl chráněn památkovým úřadem a v dřívější světové válce ponechán. Malý zvonek, umíráček byl včas zakopán a tak byl zachráněn.".
Druhá poznámka pochází z roku 1945: "V září toho roku zavěšen zvon na věži v našem starobylém kostelíku, starý památný zvon vysvěcený k památce sv. Voršily, který nám byl za okupace odebrán. O jeho vrácení velkou zásluhu má pan děkan Antonín Jarolímek farář v Bělčicích. Při zavěšení konána byla zde velká slavnost, při níž jménem všech občanů zdejší rodák František Lehečka přítomnému panu faráři za jeho zásluhu poděkoval.".
V roce 1972 došlo k celkové rekonstrukci fasády. Při ní byla stará omítka odstraněna až na lomovou žulu. Nová vrstva omítky pak již nezakryla nárožní kameny. Ty se pouze očistily a vyspárovaly.
K další významné rekonstrukci došlo v roce 2003. Stavba dostala nejen novou fasádu, ale i střešní krytinu. Při té příležitosti byl nově pozlacen kříž na vrcholku věže. Radost farníků z nové tváře tohoto svatostánku netrvala dlouho. Nejen, že krátce po dokončení prací začala na několika místech opadávat omítka, ale navíc byla ukradena část svodu nových měděných okapů. Nyní voda stéká po fasádě a je jen otázkou času, kdy jí zničí.